Francie – Paříž a Versailles 2012

Viděli jsme Paříž

Splnil se nám jeden sen.

V pondělí jsme nastoupili do autobusu plni očekávání. Je Paříž opravdu to město měst, jak se o ní píše v knihách? Nedovedeme skrýt napětí a zvědavost. Cestou posloucháme francouzské písničky, abychom se správně naladili a čas nám lépe ubíhal. Je pravda, že noc strávenou v autobusu nám nemusí nikdo závidět. Konečně svítá. Vystupujeme v Latinské čtvrti a prohlídka nejmalebnějších zákoutí vysněného města může začít. Pantheon, Lucemburskou zahradu a Sorbonnu střídá katedrála Notre-Dame, radnice, kulturní centrum George Pompidou, potom zase Les Halles a Tuilerské zahrady, kde si můžeme chvíli odpočinout mezi již rozkvetlými záhony jarních květů. Všichni se snažíme nasáknout plnými doušky atmosféru francouzské historie. Jaro k nám skutečně není skoupé a my odkládáme dlouhé rukávy. Pak trocha osvěžení v chládku kostela Ste Madeleine a hned zase na náměstí Svornosti prohlédnout si Obelisk z Luxoru tyčící se uprostřed. Paní průvodkyně nám na každé zastávce neúnavně dodává s nadšením sobě vlastním ty nejpřesnější informace. Je pravda, že ani my jsme nelenili a každý si připravil pár slov k určité památce tak, jak nám je přidělili naši učitelé ještě ve škole. Postel v motelu Formule 1 se zdá být naší záchranou, abychom se dali před dalším dnem trochu dohromady.

Je 8 hodin ráno a my už jedeme po pařížském okruhu směr Versailles, abychom se vyhnuli ranní dopravní zácpě, kterou Francouzi označují jako « bouchon » (špunt). Král Slunce Louis XIV nás již očekává. Komnaty i zahrady nás vítají v plné kráse a spouště fotoaparátů nestačí cvakat. Jemná elegance se k nám line ze všech koutů, že se nám ani nechce zpět do autobusu. Jaký to kontrast, když za pár chvil vystupujeme v nejmodernější čtvrti Paříže La Défense a nad námi se tyčí monumentální Grande Arche, pod níž by se schovala i katedrála Notre-Dame. Tolik skla a futuristických tvarů jsme snad pohromadě ještě neviděli. Další zastávka je na Montmartru, pro mnohé nejkrásnější čtvrti metropole. Když mineme náměstí Pigalle (my dříve narození víme, že „nejlepší kaštany jsou na Place Pigalle“), díváme se na červené lopatky proslulého kabaretu Moulin Rouge, za jehož zdmi jako bychom slyšeli vyhrávat kankán a viděli kreace dlouhonohých tanečnic, které tak neúnavně kreslil Toulouse-Lautrec. Ještě popadáme dech z výstupu na vrchol a už se před námi rozprostírá náměstí malířů Place du Tertre. Je libo portrét? Obchůdky plné suvenýrů, mimové v úzkých uličkách a terasy kaváren lákají turisty všech národností. Ten nejkrásnější pohled na Paříž máme za odměnu. Na schodech před bazilikou Sacré-Cœur se tísní snad stovky lidí. Nádhera! Paříž jako na dlani, jen ji složit a schovat do kapsy!

Je opět 8 hodin ráno. Pro mnohé nastává den D – Eiffelovka. Ve své době se svými 324 metry nejvyšší stavba Evropy. Otázky typu „Zvládnu tu výšku?“, „Vyjedu až do třetího patra?“, „Nezůstanu raději ve druhém?“ si musí rozhodnout každý sám. Také tentokrát je obloha bez mráčku a fotoaparáty v nejvyšší pohotovosti. Jak opojné vidět toto nádherné město z ptačí perspektivy! Chtělo by se říct: „Tady zůstaneme!“ Nicméně není ještě všem prohlídkám konec a my se po třech hodinách ve výškách vydáváme ještě na poslední okruh Paříží. Invalidovna, hrobka Napoleona a hned potom Louvre. Kdopak by se nechtěl na vlastní oči přesvědčit o záhadném úsměvu Mony Lisy? Stávka uklízečů v tomto muzeu je pro nás zábavnou atrakcí. Procházka po Champs-Élysées nejednoho z nás ohromí. Dva kilometry lákavých vůní parfémů střídajících výlohy luxusních obchodů. Vítězný oblouk je jen němým svědkem plynoucího času, lidské slávy, pompéznosti i marnivosti. Blíží se loučení. Loď na Seině již zvedá kotvy a my naposledy nasáváme tu laskavou atmosféru, s jakou nás Paříž přijala. Návdavkem dostáváme rozsvícenou zářící Eiffelovku, která tady na nás bude čekat, až přijedeme příště…

*Prohlédněte si zároveň krátká videa ze života Paříže:*

"Stávka uklízečů v Louvre"

"Fontána Stravinského vedle Kulturního centra George Pompidou"

Mgr. Andrea Šteflová

Postřehy studentů

Když jsem slyšela slovo Paříž před odjezdem na školní zájezd, představila jsem si nějaké větší město s věží známou pod názvem Eiffelovka, nějakým Louvrem či „Moulin Rougem“. Po třech dnech strávených v tomto překrásném hlavním městě Francie už to není jen nějaký Louvre, ale ten Louvre, ten Moulin Rouge a ta Eiffelovka s velkým E. Tato překrásná velká ohromná mohutná obdivuhodná věž se mi vybaví jako první, když se nyní řekne Paříž. Jako druhá věc mě naprosto dostala místní doprava, jež na první dojem vypadá zmateně, ale přesto v ní je synchronizovaný řád, ze kterého mám jakýsi respekt. Jelikož nyní chodím do autoškoly, obdiv k řidičskému umění Pařížanů je u mě na prvním místě. A třetí, snad nejpřekvapivější, zážitek jsem si odnesla z Lucemburských zahrad. Jejich volně dostupné kovové židle rozmístěné různě po parku mě přinejmenším zarazily. Troufla bych si říct, že i stovky lidí relaxujících v poledních hodinách mi dodávalo takový klid, že jsme se spolužáky na hodinku okusili krásu parku a oněch židlí. Bezkonkurenční…

Soňa Alexová (7. SpA)

Osvěžující jarní výpar plný opojně svůdných vůní s sebou odnáší poslední stopy pařížské noci, jeho pach se dá směle přirovnat k nejpřepychovějšímu květinovému parfému.  Svět už dávno nespí. První barevné kvítí odhaluje své okvětní lístky právě vycházejícímu slunci. Narůžovělé lehké paprsky se rozbíhají po blankytné obloze a propůjčují ránu zlatavý nádech, jenž ho činí krásnějším, stejně jako když se nádherná žena nalíčí a stane se až nelidsky pohledná jako antická bohyně lásky, anděl spletený ze světélek démantů nebo čaromocná elfí víla. Koruny stromů, oděné do něžných barev odstínů zelené nebo světlounce růžové, kypěly líbezným ptačím zpěvem. Nebýt kořenů poutajících stromy k zemi, jistě by se tanečním krokem procházely v rytmu zpěvu ptáků a předvedly by nám svá přírodní roucha, díla nejlepšího návrháře - samotné přírody. V úkrytu křovinaté aleje na bílé lávce sedí mladý milostný pár. Bohémsky oblečený muž s knírem a rozcuchanými vlasy v klíně kolébá jemnou dívku, nad její hrudí v levé ruce přidržuje menší čtvercové plátno, pravačkou hnědým uhlem črtá něco v dáli před sebou. Pohled na ně vybízí se usadit a začít malovat celý sladký romantický výjev s přejícím a zároveň závistivým pocitem. V zahradách jsou i jiní lidé. Zcela neromantičtí běžci, děti spěchající do škol, jednotlivci, jejichž ranní cesta směřuje do zaměstnání, i poklidně kráčející starší lidé s novinami a košíkem či taškou na nákup. Takoví se rádi na chvíli usadí a svými moudrými zraky pozorují hektické ráno hlavního města Francie. Mohou se dívat třeba do úzkých, malebných uliček, jejichž středem proudí nepravidelná sotva spořádaná doprava, jejíž součástí jsou obyčejné bicykly s nejrůznějšími cyklisty - mohou to být poslíčci s batohem balíčků na zádech, ošuntělí studenti i dámy v kostýmcích s lodičkami na vysokém podpatku, za nimiž ve vzduchu zůstane závan příjemné toaletní vody. Okraje cesty lemují dlažbou vyplněné šedé chodníky, po nichž denně křižují lidské masy multikulturního složení. Je fantastické, jak mírumilovně dokáže jedno evropské město snoubit konzervativnost starého kontinentu, africkou nespoutanost a východní orient. V jedné jediné lajně čekající na nákup křupavých baget v pekařství pak lze potkat upraveného japonského úředníka, blondýnku s malým pudlem, tři svorně postávající muslimské ženy, vysokého tradičně pestrobarevně zahaleného černocha a osm žákyň třídy 2. B z gymnázia v Českém Těšíně, které se hádají, kdo vznese k prodavači nesmělý nákupní požadavek.

Kristýna Bezděková (2. B)

Z našeho pohledu, tedy z pohledu maturantů, byl výlet do Francie také malým únikem od stereotypního předmaturitního učení, které nás pronásleduje posledního půl roku. Obdivovali jsme věhlasné památky Paříže, užívali jsme si krásného skoro letního počasí, ale taky každý večer ošetřovali naše unavené končetiny.

Nejkrásnějším zážitkem pro nás však zůstává výletní plavba po Seině. Úžasná a přátelská atmosféra, která panovala na „bateau-mouches“ poslední den našeho pobytu, nás nabíjela ztracenou energií. Památky, kolem kterých jsme chodili v průběhu tří uplynulých dnů, jsme teď mohli znovu obdivovat z paluby výletní lodě. A věřte mi, zdály se být tisíckrát krásnější. A nakonec Eiffelova věž, kterou jsme pozorovali osvětlenou po celou dobu plavby, nás uchvacovala svou velkolepou majestátností a jen těžko jsme se s tímto majákem Paříže loučili.

Pavla Bazgierová, (4. B)

Mgr. Andrea Šteflová