Po stopách hrůz 2. světové války a v sídle polských králů

V pátek 31. 5. 2024 měli někteří studenti možnost navštívit koncentrační tábor Osvětim, koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka a počtem obyvatel druhé největší město Polska Krakov.

Osvětimské memento

Nejprve nás čekala komentovaná prohlídka Osvětimi I (Auschwitz I). Po průchodu bránou „pyšnící“ se nápisem Arbeit macht frei se nám naskytl pohled do samotného tábora, který tvořily cihlové bloky, kamenné zdi a kilometry ostnatého drátu ohraničující celý prostor. Bloky v současnosti slouží jako muzea, z nichž každé odhaluje malý kousek z utrpení, které lidé na tomto místě zažívali. Viděli jsme „ložnice“ vězňů, ve kterých byla ze začátku pouze sláma, později téměř holé slamníky, rádoby umývárny, kde byly přes železná koryta přehozeny vězeňské šaty, a chodbu, jejíž stěny byly lemovány portréty vězňů, z nichž někteří přežili v táboře pouhé tři týdny, jiní pár měsíců. Vlasy, které byly vězňům po příchodu do tábora stříhány a ty, které se nevyužily na utkání látek či koberců, zůstaly nepoužité za skleněnou vitrínou, stejně jako tisíce bot, mužských, ženských, dětských bačkůrků... Kufry nesoucí jména svých majitelů, kteří je už do rukou nikdy neměli vzít. Blok smrti, ve kterém se nacházely cely, kde trpěli vězni i v noci, repliku zdi, mnohdy poslední, co vězni viděli, než jim kulka prolétla hlavou. Plynové komory jako temné kobky, mající ve svých zdech zachované vzpomínky na natěsnaná těla nic netušících vězňů pomalu klesajících bez známek života k zemi vinou cyklonu B, krematorium I, kde se Sonderkommando zbavovalo mrtvol, a nakonec šibenici, na níž byl 16.4.1947 oběšen Rudolf Höss, první hlavní velitel koncentračního tábora. Celou prohlídku provázely také fotografie,  němé důkazy lidských muk, ale také lidské krutosti.

Z Osvětimi I jsme se přesunuli do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau II). Jak už název napovídá, z tohoto místa nebylo po příjezdu v dobytčím vagonu na tzv. rampu návratu. Hned na ní se jedním mávnutím ruky zpečeťovaly lidské osudy – napravo = smrt, nalevo = úmorná práce. Své působiště zde měl i doktor Josef Mengele, známý svými pokusy na vězních. Byli jsme uvnitř bloků, kde se na malém prostoru tehdy těsnalo až 800 osob, které neměly přístup k vodě, často spaly v podmínkách neslučitelných se životem a možná si i častokrát přály, aby tehdy příslušník SS máchnul rukou doprava. Procházeli jsme kolem krematorií, která za den vzala život 4700 lidem a teď z nich zbyly jen trosky. Za druhé světové války bylo vyvražděno necelých 6 milionů Židů, přes 3 miliony našlo smrt ve vyhlazovacích táborech, kterých nechal Hitler v Polsku zřídit celkem šest. Největší počet obětí má Osvětim (Auschwitz i Auschwitz-Birkenau) – podle zápisků Rudolfa Hösse zde bylo zplynováno více než 1 135 000 osob.

Zoufalství na nás dýchalo z každého místa, na které jsme se zadívali. Přesto by měl Osvětim navštívit opravdu každý, neboť jak říká americký filozof George Santayana: „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat." 

V rezidenci polských králů

Jakmile jsme opustili pochmurné místo koncentračních táborů, přivítalo nás královské město Krakov, ze kterého sálala honosná atmosféra. Díky stezce, kterou nám pan učitel Beniač připravil, jsme poznali nejvýznamnější historické památky centra Krakova a prošli ho křížem krážem. Postupně jsme se dostali od pomníku polského spisovatele Adama Mickiewicze, který byl odhalen roku 1898 k výročí 100 let od autorova narození, přes tržnici Sukiennici, kde nebylo jednoduché proplést se mezi davy lidí prohlížejících zboží mnoha stánků, dále kolem brány sv. Floriána a památníku nejznámějšího polského umělce Jana Matejka až k Městskému divadlu (Teatr Juliusze Slowackiego), jehož vzorem byla opera Palais Garnier v Paříži. Na cestě zpět jsme procházeli kolem královského hradu Wawel a katedrály sv. Stanislava a sv. Václava, kde byli pohřbívání polští králové. Neminuli jsme ani wawelského draka, který podle pověsti žil přímo ve wawelském kopci v dračí sluji a výměnou za dobytek nechával obyvatele oblasti na pokoji. Dračí kosti visí nad vstupem do katedrály a říká se, že pokud spadnou, svět zanikne.

Po celou dobu exkurze nám přálo počasí, lehký déšť se spustil až potom, co jsme všichni seděli v autobuse směr Český Těšín. Ze spokojených výrazů studentů mohli Mgr. Petr Beniač a Mgr. Dagmar Nogová, díky nimž se výjezd vůbec uskutečnil, vidět, že se vše povedlo na jedničku.

Karolína Fiedorová, 7. SpA