Reportáž z divadelního představení

Dechberoucí Gazdina roba

,,Pospěš si,“ volá na mě spolužačka, ,,jdeme pozdě!“ Tato věta doprovází téměř každou naši cestu. Vstupujeme společně s ostatními studenty našeho gymnázia do vestibulu Těšínského divadla, kde si také odložíme své kabáty. Dereme se přeplněnou uličkou a hledáme volná místa k sezení. Konečně. Uvelebím se do měkkého a pohodlného sedadla, které mě obejme svými opěradly. Zazní třetí zvonění a prosba o vypnutí mobilních telefonů. Náhlý šum zaplní místnost. Všichni si v rychlosti kontrolují, zda mají tichý režim nebo si ještě šeptají pár rychlých vět.

 Světla postupně zhasínají a všichni jsou plni očekávání z následujícího představení. Opona se rozhrne. Na jeviště vstoupí první herci. Hlavní hrdinka Eva nás seznamuje se svým smutným a nenaplněným životem. Pro svou lásku k Mánkovi je schopná udělat téměř cokoliv. Mánek bohužel ne - příliš dbá na názor ostatních a vůbec mu nevadí, že Eva je trestána za oba. Nedivím se jejímu tvrdohlavému rozhodnutí provdat se za muže, kterého nemiluje. Následnou smrt své dcery dává za vinu manželovi, který se jí hnusí a je jí jen na obtíž. Přistoupí proto na Mánkovu nabídku odjet do Rakouska a začít nový a společný život. Ale to je chyba. Mánek se totiž nikdy nezmění. Až příliš je ovlivněn svou matkou, která Evu ze srdce nesnáší. Ztratila všechno. Už nemá pro co žít. ,,Gazdina roba! Gazdina roba skočila do Dunaje!“ ozve se křik jednoho z herců a mně běhá mráz po zádech. Tak končí příběh plný kritiky tehdejší společnosti, která svými pomluvami a intrikami přivedla nešťastnou mladou ženu k sebevraždě.

 Hlasitý potlesk naplní divadlo, lidé okolo mě vstávají. Já však stále v úžasu sedím a vstřebávám celý příběh. Dav mě začne unášet směrem k východu. Vyjdu ven. Nadechnu se.  A cestou domů stále vstřebávám mrazivé pocity z představení.

Mgr. Iva Dluhošová